🇳🇬 Nigérie mýma očima - Lagos

Nigérie mě naučila trpělivosti, nadhledu a vděčnosti. Je to země, kde život nikdy není černobílý. V tomhle článku vás vezmu na cestu do Lagosu i do nigerijské každodennosti - tak, jak ji prožíváme s rodinou už řadu let.

Když jsem se poprvé zajímala o Nigérii, udělala jsem přesně to, co většina Čechů - nebo aspoň těch dvacetiletých. Otevřela jsem Google Maps. Našla jsem zemi, do které by se naše republika vešla zhruba 12krát, ale žije v ní 220x víc lidí, 220 milionů. Přelidněná není celá Afrika. Přelidněná je jen Nigérie.

A to všechno nacpané do prostoru, kde život pulzuje dnem i nocí, kde lidé žijí venku, kde městské ulice nikdy nejsou prázdné a kde si nikdy nepřipadáte sami.

Dobře, takže teoreticky jsme připraveni.

Ale realita?

Realita vás vždycky překvapí, někdy vás okouzlí, někdy vyděsí a někdy rozesměje tak, že se musíte opřít o kufr.

Poprvé v Lagosu: když se vám džíny přilepí ještě v letadlové trubici

První dojem z Nigérie byl… hm, jak to říct slušně? Dusno, vlhko, teplo, které vás obejme jako těžká deka.

V prosinci 2009 byl náš první přílet.

Tehdy Lagos Airport připomínal spíš zastaralé vlakové nádraží v Horní dolní. Nic moc estetika, haló z amplionu, chaos a výpadky elektřiny.

A pak ten legendární moment:

Ještě v té přechodové trubici z letadla se nám přilepily džíny na nohy.

Manžel, který byl doma v Česku už pět let, jen stál, díval se kolem a říkal: "Ty jo… já jsem zapomněl, jaké tu je vlhko."

A pak přišel ten příběh s kufry. Letadlo mělo zpoždění. Někdo z personálu něco zmateně zakřičel. A lidé začali přeskakovat turnikety a běžet zpět k letadlu, protože měli pocit, že jejich kufry odletí bez nich. Já jsem jen stála, držela tašku a tříletého Johna, neschopná pochopit, jestli je to nouzový stav, film, nebo folklór.

Od té doby se to naštěstí výrazně zlepšilo.

Dnes je letiště moderní, čisté, organizované. Ale ten první zážitek už mi nikdo nevezme.

A ta kombinace vůní, která se mi navždy spojila s Nigérií?

Benzín + smažený banán.

Typicky lagoský "parfém".

Z letiště do města: václavský Silvestr × 50

Lagos je kulturní šok.

Ne šok ve smyslu "děsivý", ale šok ve smyslu "mozek nestíhá zpracovávat množství podnětů".

Co vidíte jako první?

• lidi - všude lidi

Jako Václavák na Silvestra… ale v každou denní dobu.

• červený prach ve vzduchu
• vůně benzínu, smaženého jídla a laguny
• rybáře u vody a nekonečný slum v dálce, když projíždíte Lagoskými mosty
• stánky u silnic, kde koupíte vše od SIM karet po čerstvé kešu oříšky
• děti ve stejnokrojových školních uniformách
• honosné vily, luxusní auta a konvoje politiků v černých bourácích se sirénami

👉 a o pár kilometrů dál - chudoba, která vás obejme až v krku

Nigérie je kontrast.

Poskládaná jako mozaika, která drží pohromadě jen díky tomu, že lidé mají neuvěřitelně silného ducha.

V Lekki - bohaté části Lagosu - nesmí jezdit ani kekenapepe (tříkolky), ani motorky. Do této části projíždíte kontrolou, která vypada jako hraniční přechod. +Lekki je skvěle organizované a najdete tu vše jako u nás.

O pár kilometrů před tímto VIP vjezdem vám kolem ruky přeběhne tříleté dítě, které prodává plastový sáček vody.

Je to jiný svět. A přesto vás něčím přitahuje.

Děti, které mají méně… a přesto víc

Nigerijské děti mě naučily jednu velkou věc: Čím míň hraček mají, tím víc si hrají spolu.

Míč, klacek, něco, co našly u cesty - a jsou šťastné. Smějí se, křičí, všude lezou, jsou zvídavé a málokdy stydlivé.

A když mají doma málo a hluboko do kapsy? O to víc pomáhají. Uklízí, vaří, nebo prodávají u silnice zboží projíždějícím.

Je to paradox, který vás nejdřív bolí, pak inspiruje a nakonec donutí přehodnotit půlku života.

Jídlo: láska, na kterou si musíte zvyknout (nebo taky ne)

Víte, co miluju nejvíc?

Smažené plantains s rajčatovými míchanými vejci. Nejlepší snídaně, která sice chvíli trvá na přípravu, ale je to nebe.