Proč a jak skrze Ada nne podporuji africké ženy

a proč o tom nemluvím jako o "pomoci"

Často se mě lidé ptají, jestli nákupem látek z Ada nne "pomáhají africkým ženám". A já u té otázky vždycky na chvíli zaváhám.

Ne proto, že by mi to bylo nepříjemné. Ale proto, že slovo pomoc v sobě někdy nese něco, co s realitou v Nigérii úplně neladí.

Africké ženy, které prodávají na tržištích nejsou chudé proto, že by byly slabé

Ženy v Nigérii, které znám, nejsou pasivní příjemkyně pomoci.
Jsou to obchodnice, matky, švadleny, prodavačky, vyjednavačky. Ženy, které vstávají brzy ráno, starají se o rodinu, pracují, a přesto si večer dokážou sednout, smát se, sdílet příběhy.

Nečekají, že je někdo zachrání.
Potřebují prostor, férové podmínky a respekt.

Když nakupuji látky v Nigérii, nestojím v anonymním skladu. Stojím na trhu. Mluvím s ženami, které látky prodávají. S těmi, které živí celou rodinu, nebo významně do rodinného rozpočtu přispívají.
S těmi, které platí školné dětem. S těmi, které si z prodeje postupně staví dům, často velmi pomalu, ale vlastním tempem.

Každý obchod je dohoda dvou stran. Ne charita ani "západní záchrana".

Platím cenu, která dává smysl jim i mně. A ony vědí, že se vrátím. Že nejsem jednorázový zákazník, ale dlouhodobý partner.

Proč je pro mě důležitý pravidelný obchod, ne jednorázová pomoc

Jednorázová pomoc je viditelná.
Pravidelný obchod je tichý.

Ale právě ten tichý, opakující se příjem dává ženám možnost plánovat. Plánovat jak zaplatit školné dětem, kolik utratit za měsíční živobytí a jak si přizpůsobit vaření pro rodinu.

Proč o tom nechci mluvit jako o "záchraně"

Protože by to nebyla pravda.

Ty ženy nejsou "chudé Afričanky", které čekají, až jim někdo pomůže. Jsou to podnikatelky v prostředí, které je tvrdé, nepředvídatelné a často nespravedlivé.

Když si někdo koupí látku z Ada nne, neposílá peníze na pomoc Africe.

Podporuje konkrétní ženy tím, že podporuje jejich prodej a umožňuje pokračování obchodu.

To je rozdíl, na kterém mi dost záleží.

Proč to dělám právě takhle?

Protože Nigérie je součástí mé rodiny. Není to "projekt někde daleko", kam jsem se jednou jela podívat.
Je to místo, kam se vracím, kde mám přátele, kam z poloviny patří moje děti. Mezi lidmi, kteří je přijímají bez ohledu na barvu pleti.

Ada nne není postavené na pocitu viny.
Je postavené na vztahu.

Na důvěře, opakování, respektu a obyčejném lidském "víme o sobě". 💞